Objekt z nanovlákna.
Výňatek z textu do katalogu Martiny Vítkové…Existují nemožné
věci a skutky, říkáme jim zázraky. Slovem zázraky označujeme věci a
skutky, kterým bychom rádi uvěřili, leč které pokládáme za nemožné či
nepravděpodobné. Autorka vytvořila z jemného, leč nezničitelného
nanovlákna čtyři otisky své vlastní tváře – Sudarium, Cena
je jasně stanovená a Mama mia, ten kluk je mi vším. Použijeme-li
deduktivní metodu hodnou Sherlocka Holmese, vypátráme motiv uschovaný za tak
rozdílnými názvy. Sudarium označuje potní roušku, kapesník. K tomu se
váže příběh o Veronice, která na základě soucitného skutku získala
otisk tváře Ježíše Krista na roušce, když putoval s křížem na ramenou
ke Golgotě, vstříc své smrti. Ekonomickým vztahem bez sentimentu se zná
být název další. Holý opis je výrazem skepse, která trvá na empiricky
poznaném světě. Citát z populární písně je zjevně nejosobnější.
Je-li něco jako zdraví, láska, život nebo víra člověku vším, jak bychom
vůbec mohli vyjádřit cenu ? Ta je nespíš za hranicí moci peněz. Za
racionální skepsí, za povinností, v oblasti důvěry, naděje, poezie
života a možná i zázraku.
foto © Petr Jedinák