cze eng

Claudie Resner

Láska a náklonnost, destruktivita a krutost

Instalace v prostoru galerie. Divák má možnost mezi šesti visícími těžkými obrazovými deskami na stěnách pohybovat po podlaze s kovovou konstrukcí na kolečkách. Mobilní konstrukce s gumovým madlem pro ruce připomíná nákupní pojízdný koš ze supermarketu. Na přední části konstrukce jsou zavěšeny řetězy, na jejíchž koncích jsou karabinami přichycené hliníkové destičky oboustranně opatřené transparentními fóliemi s vytištěnými slovy a texty. Ve vnitřním obvodu se na jednotlivých destičkách za sebou střídají a opakují samostatně slova obsažená v názvu práce. Texty z vnitřního obvodu – láska, náklonnost, destruktivita, krutost, láska, … Do vnějšího obvodu byly použity vyňaté texty z filosofické literatury 20.století. Na každé destičce je text odlišný.

Rok vzniku: 1997
Výška (cm): 138
Šířka (cm): 100
Hloubka (cm): 2
Materiál: 6 dřevěných černých desek z tabule s fotografickými tisky z 3D fotoaparátu, ručně dokolorovanými. Pojízdná kovová konstrukce se zavěšenými řetězy a hliníkovými destičkami s texty. 3 hlubotisky z Kneubuhler dílny v Zurichu.
Reprodukováno: 1997, katalog Zollo

Katalogy a knihy

katalog: ZOLLO

Vystaveno

Rozměry: 100 cm x 138 cm x 2 cm tabulová deska 44 cm x 168 cm x 99 cm Pojízdný objekt 84 cm x 62 cm hlubotisk

Vystaveno: 1997, Zollo, samostatná výstava, Galerie mladých U dobrého pastýře, Brno Texty z vnějšího obvodu: V řetězu událostí, které vedou ke ztrátě svobody je poslední rozhodnutí obvykle to, při němž už člověk nemůže svobodně volit, u prvního rozhodnutí si ještě může zvolit to, co vede k dobru, za předpokladu, že si je významu svého prvního rozhodnutí vědom.

Různé formy násilí

Láska a náklonost, destruktivita a krutost

Je člověk dobrý nebo zlý?

Člověk není ani dobrý ani zlý, věří-li někdo v dobrotu člověka jako v jeho jedinou možnost, musí nutně přibarvovat skutečnost na růžovo, což vyústí nakonec v trpkou deziluzi. Věří-li někdo v druhý extrém, skončí jako cynik a bude slepý k mnoha možnostem dobra v druhých i v sobě samém. Co může člověk udělat proto, aby nalezl harmonii, jež by ho osvobodila od utrpení samoty a dovolovala mu být na světě doma, najít vědomí jednoty?

Incestuální svazky

Láska k životu

Láska ke smrti

Člověk je jediný savec, který je schopen zabíjení ve velkém měřítku a sadisticky.

Žádná z těchto odpovědí nepředstavuje ještě podstatu člověka. Podstatu člověka utváří právě otázka a potřeba odpovědi, různé formy lidské existence nejsou její podstatou, jsou však odpovědmi na konflikt, který sám o sobě její podstatou je.

Musíme se vskutku stát těmi, kdo jsou uvědoměni, abychom mohli zvolit dobro. Žádná vědomost nám nepomůže, jestliže jsme ztratili schopnost dojmout se utrpením jiné lidské bytosti, přátelským pohledem druhé osoby, zpěvem ptáka, zelení trávy.

Člověk má sklon vracet se zpět a jít kupředu, to je jiný způsob jak říci, že má sklon k dobru i ke zlu. Jsou-li oba sklony ještě v jakés takés rovnováze, má člověk možnost svobodné volby, ovšem za předpokladu, že dokáže mít užitek ze svého vědění a že dokáže o něco usilovat.

Uvažme, jakou roli má v našich zábavách hra na zabíjení. Filmy, televize, noviny, to vše přináší vzrušení, protože je to plné zpráv o zkáze, sadismu, brutalitě. Miliony lidí žijí jednotvárně, ale pohodlně – a nic je víc nevzrušuje než zabíjení nebo číst o něm, at´už je to vražda anebo osudná nehoda při automobilových závodech.

Násilí jakožto kompenzace znamená náhražku za produktivní činnost.

Ale dokonce ani vědomí skrytých skutečných následků nestačí k tomu, aby se zvětšil sklon ke správnému rozhodnutí. Je k tomu potřebí dalšího důležitého vědomí: vědomí toho, kdy dojde ke skutečné volbě, a vědomí toho, jaké jsou reálné možnosti, mezi nimiž může dotyčná osoba volit.

Náš každodenní jazyk odpovídá přirozeně zkušenostem, jimiž dovolujeme, aby pronikly do vědomí. Chceme-li se dostat ke skutečnosti, která je v nás uvnitř, musíme se pokusit běžný jazyk zapomenout v prastarém jazyce symbolu.

Rozdíl mezi různými typy násilí je založen na rozdílu mezi jejich vědomými či nevědomými motivacemi.

Obvykle je každá osoba přesvědčena, že tu žádné jednostrannosti nejsou a že je její úsudek objektivní a realistický. To vede k vážnému poškození její schopnosti myšlení a úsudku, poněvadž se tato její schopnost znovu a znovu otupuje, když má osoba co dělat se sebou a s tím, co je její.

Odpovědět na tyto otázky nemůže nikdo.

Naše schopnost volit se ustavičně mění podle toho, jaká je naše životní praxe. Čím déle pokračujeme ve svých nesprávných rozhodnutích, tím více se zatvrzuje naše srdce, čím častěji děláme rozhodnutí správná, tím více se naše srdce obměkčuje anebo lépe oživuje.

Co může člověk udělat proto, aby se vypořádal s tímto strachem obsaženým v jeho existenci?

Jakkoli se pojetí od sebe liší, podstata a zkušenost, jíž se různá pojetí dovolávají, je táž.

Realistický pohled vidí obě možnosti jako reálné potenciality a zabývá se podmínkami vývoje obou z nich.

Osobu, která plně miluje život, přitahuje sám proces života a sám růst ve všech možných oblastech. Dává přednost tomu spíše konstruovat, vytvářet nové než zachovávat starý stav. Je schopná obdivu, raději vidí něco nového, dává tomu přednost před jistotou, s níž se ověří staré. Spíše než bezpečí miluje dobrodružnost života.

Náhražka za život.

Situace vznikající mezi nadbytkem a nedostatkem.

Iracionální vášně jsou takové vášně, jež mají nad člověkem převahu a nutí ho jednat proti jeho pravým zájmům, oslabují a ničí jeho síly a působí mu utrpení.

Na čem tu záleží, není množství vůle a svobody, ale skutečnost, že člověk není s to vydržet absolutní pasivitu. Je puzen k tomu zanechat na světě svůj otisk, žene ho touha přetvářet a měnit, a ne toliko být přetvářen a měněn. Tato lidská potřeba je vyjádřena již v raných jeskynních kresbách, ve všech druzích umění, v práci i v sexualitě. Všechny tyto činnosti jsou výsledkem lidské schopnosti zaměřovat svou vůli k určitému cíli a vytrvat v tomto úsilí tak dlouho, až je cíle dosaženo. Schopnost užívat tak sil potence.

Syndrom růstu

Syndrom rozpadu

Lhostejnost k životu vznikající v industrializmu, který se rostoucí měrou mechanizuje. Člověk je tu přeměňován ve věc a následkem toho má ze života úzkost, je k němu lhostejný.

Na jakých faktorech mezi protikladnými sklony závisí svobodná volba?

Život je strukturovaný růst a samou svou podstatou nemůže být předmětem přísné kontroly a nelze jej předvídat.

Argumentace , jež mluví ve prospěch názoru, že člověk není natolik svobodný, aby si mohl zvolit lepší proti horšímu, je do značné míry založena na skutečnosti, že se díváme obvykle na poslední rozhodnutí v celém řetězu událostí, a ne na rozhodnutí první či druhé.

Naše vědomí je omezeno obvykle tím, co nám společnost, jejímiž jsme příslušníky, dovolí si uvědomit. Ty lidské zkušenosti, jež se nehodí do jejího obrazu jsou potlačeny. Proto naše vědomí reprezentuje hlavně naši společnost a kulturu, kdežto naše nevědomí reprezentuje v každém z nás univerzálního člověka.

Živočich nemá žádné problémy s přežitím, neboť o zachování jeho života se stará jeho přirozená povaha opatřená instinkty do té míry, že živočich nemusí uvažovat či rozhodovat, zda bude zapotřebí vyvinout nějaké úsilí či ne.

Stane-li se člověk lhostejným k životu, pak ztrácí naději, že by si mohl zvolit dobro. Tehdy se jeho srdce doopravdy tak zatvrdilo, že je jeho život u konce.

Stupně špatnosti jsou zároveň stupni regrese. Největším zlem jsou ony orientace, jež jsou nejvíce zaměřeny proti životu.

U většiny lidí však máme co dělat s protikladnými sklony, jež jsou vyváženy tak, že je možno volit. Čin je pak výsledkem toho, jak silné jsou jednotlivé konfliktní sklony uvnitř charakteru dané osoby.

Může pracovat a plnit úkoly jež mu dává společnost, ale je si též více než dítě vědom nebezpečí a rizik života. Ví o přírodních a sociálních silách, které nemůže kontrolovat, o náhodách, které nemůže předvídat, o nemoci a smrti, kterým se nemůže vyhnout.

Člověk má jako ostatní živočichové inteligenci, jež mu dovoluje bezprostředních praktických cílů myšlenkových procesů, má však kromě toho ještě jinou mentální vlastnost, kterou živočich postrádá. Je si vědom sebe sama, své minulosti i budoucnosti, jíž je smrt, své malosti a bezmocnosti.

Odpověd´ člověka na tyto otázky nesmí být teoretická, třebaže se v myšlenkách a teoriích o životě odráží, ale musí to být odpověd´celé bytosti, jeho cítění i jednání.

Realistický pohled vidí obě možnosti jako reálné potencionality a zabývá se podmínkami vývoje obou z nich.