Zvuková a světelná instalace v malé kapli v Domě u Kamenného Zvonu v Praze. Kaple je zaklenuta křížovou klenbou a je průchozí. V místnosti kaple se dochovaly fragmenty oken a nástěnných maleb. Ve Zdánlivých hlasech Irenu Jůzovou zajímal nejvíc přenos prostorů a práce s nehmatatelným materiálem zvuku a světla. Pro záznam zvuku si vybrala halu královehradeckého hlavního nádraží. Hlasy lidí a zvuky tam rezonují v malých ozvěnách. Původní záměr byl, že použije pro projekt do kaple pouze zvuky z haly. Pobývala však v hale dlouhé hodiny a protože jí bývala někdy zima, chodívala jsem se ohřát do nonstop herny s hracími automaty. Vstoupila tak však nečekaně do zvukové směsice nejrůznějších znělek, jednoduchých melodií a cinkotu mincí z hracích boxů, protkaných výkřiky a vzdechy zanícených hráčů. Nakonec pořídila i mimo hlavní plánovaný záznam z haly další záznamy z herny a nočního venkovního prostoru kolem nádraží. Ve zvukovém studiu z jednotlivých částí sestavila finální jedenáctiminutovou opakující se sekvenci. Citlivé reprodukční zvukové zařízení podpořilo její záměr přenosu rozdílných prostorů a vytvořilo působivou rezonanci s malou kaplí v Domě u Kamenného Zvonu. Nedílnou a rovnocennou součástí k práci se zvukem pro Zdánlivé hlasy byla práce se světlem. Záměrem bylo skrýt celou kapli do tmy a šera. Divák nejprve vcházel do tmy a vnímal intenzivně zvuky nahrávky. Až posléze se kaple začala zjevovat a měnit v proměnlivé šero, kterého umělkyně docílila rozmístěním tří dvoumetrových úzkých světelných pouzder položených na podlahu zhruba třicet centimetrů od stěn. Světelné linie byly synchronizované do měnícího se rytmu a regulované světelné intenzity. Synchronizací návaznosti světelnosti z jednotlivých linií docházelo k jemnému sotva znatelnému posunu stínů na žebroví stropu kaple.
Zdánlivé hlasy
