Víme, co víme? V našich dnech je všechno vágní, neostré,
neuchopitelné, nejisté, náhodné. Téměř až masochisticky produkuje
teoretická fyzika modely, z nichž každý je podivnější, než byl ten
předchozí.Hluboce lidskou touhu po pochopení neuspokojí přirozeně ani
teorie, že se vesmír při každém rozhodování mezi ,,ano,, a ,,ne,, dělí
na dva částečné vesmíry, ani myšlenka na vzájemnou komunikaci mezi všemi
elementárními částicemi, rychlejší než světlo, a už vůbec ne
představa, že realita je ,,vytvářena,, teprve pozorováním. I kdyby to
matematicky souhlasilo – kdo by chtěl žít ve vesmíru, který neexistuje,
když se člověk nedívá?
Neuvěřitelné tedy nemusí vždy být nemožné. Moderní věda ukazuje, že
za tím, co je jednoduše vidět a co náš ,, zdravý lidský rozum,, chápe a
náš jazyk je schopen popsat, číhá to, co je neviditelné a co nelze ani
pochopit, ani názorně popsat. V podstatě žádná hvězda ani žádná
mšice nemají nic společného s představou, kterou o nich mi máme. Kdo
věří, že např. lavička v parku je solidní předmět, na který se lze
pohodlně posadit a v poklidném rozjímání pozorovat hrající si děti, ten
se hluboce mýlí. Ve skutečnosti je to nepředstavitelný systém, který se
skládá z 99,9999… procent z nicoty a z nepatrného zbytku nečistoty –
hmoty, která sama je zase tvořena schematickými vlnami, nepřístupnými
jakémukoli uchopení. Přesně vzato, je dotyčná lavička vlastně jenom
stín vržený z hyperprostoru, lokální neviditelnost časoprostorové
geometrie nebo cokoli jiného, co si z právě platné teorie vybereme.
Vesmír je podivné místo. O tom není pochyb. Čas je plastický, prostor
zakřivený a kauzalita představuje jen krásný sen , tak je tomu alespoň ve
strašidelném světě tančících vln a částic. březen 1995
Víme, co víme?
