Výstava Jemné mosty nad neviditelnými propastmi otevírá v současném kulturním životě pohledy do míst nezatížených jednou zkušeností, jedním dílem, jedním názorem. Výstava je první souhrnnou prezentací zlomového okamžiku v tvorbě autorky, která cítí nezbytnou potřebu uvolnit se od všeho jednostranného či jednopolárního ve prospěch všeho toho, co cítí, že potřebuje být v souvislostech mnohosti vztahů a protikladů.
Tato touha dlouho provází její dílo, které je na jedné straně vázáno k viditelnému tvaru, jako k zveřejnění esence toho,co předpokládá tvarovost, aby na druhé straně tento tvar vnímala v polaritě či vazbě s něčím proměnlivým, efektním a také pomíjivým a neuchopitelným jako jsou záblesky světel v nových hmotách, roztocích a tkaninách, stejně neuchopitelných jednou zkušeností a jednou představou, jako jsou neuchopitelné vjemy a doteky jejího vlastního těla a jako jsou neuchopitelné s ním spojené pocity.
Situování tématu tvorby do prázdna mezi protikladnými polohami námětů,forem a objektů výtvarné tvorby sahá hluboko do minulosti a povahy dnešní CLAUDIE RESNER. Zdá se, že katalyzátorem snah o tvůrčí uchopení protikladů tvůrčí skutečnosti byla pro Irenu Jůzovou reprezentace českého výtvarného umění na 52. mezinárodním bienále současného umění v italských Benátkách v roce 2007.
Témata polarit esence a zdání, umění a trhu, duše a peněz, intimity a efektů názornosti byla uvedena v interakcích, které oslovily tehdejší mezinárodní kritiku. Nemělo to však tehdy skoro žádný vliv na ohlas či zájem české kritiky o vystoupení Ireny Jůzové na benátském bienále. Přesto, že ve skleněných vitrínách byly v její benátské instalaci fólie umělé hmoty sejmuté s povrchu Irenina vlastního těla jako důkaz její nevyvratitelné přítomnosti v tématu, Irena sama se musela začít ptát: kdo jsem? Jsem skutečně Irena Jůzová a je toto jedno mé vlastní jméno dostatečné a přiměřené situaci a tématu mé umělecké identity?
Když Irena Jůzová přijala dnes své druhé jméno, Claudie Resner, navázala bezděčně na verš francouzského básníka Arthura Rimbauda: „Já je někdo jiný.“
Tomuto verši, který se stal charakteristickým rčením odpovídajícím obecně sdílenému pocitu člověka moderní doby, CLAUDIE RESNER dává nové významy spojené s mnohovrstevnatostí jejího tvůrčího myšlení a vyjádření.
To, co dnes charakterizuje tvorbu této umělkyně, je viditelná i skrytá touha po propojení abstraktního ideálu, často uplatněného v podobě geometrie, se smysly, s touhami, dokonce i s efekty a iluzemi.
Současná výstava CLAUDIE RESNER tak prezentuje nejen výtvarná díla, jako jsou malby, plastiky, materiály a znaky, ale také napětí mezi nimi, jako architektonické téma interakcí vtahujících nejen umělkyni samotnou, ale i každého návštěvníka této výstavy do stavu vnímání a chápání aktuálních hodnot prostorové představivosti, orientace a tvorby.
Tomáš Vlček