Martina Vítková, ESENCE, září 2018
Od nanovláken, jež jsou spojena s oblastí experimentální vědy, se pozornost CLAUDIE RESNER přesunula k materiálům zdání, krásy, prchavosti a lesku. Série ESENCE propojuje zdánlivě nespojitelná témata transparence, beztíže, luxusu a podstaty všech věcí. Umělkyně si zvolila pro tvarové vyjádření hmotu, která odráží světlo, leskem zmnožuje cokoli, co už tu je. Zároveň blyštivou odrazovou plochou vytváří iluzi přítomného i tam, kde zbývá jen zdání. Z takového materiálu nemohou vznikat těžké, závažné hmotné sochařské tvary, ale spíše výpovědi o snesitelné či nesnesitelné lehkosti bytí.
Průhledný materiál s klasickým sochařstvím spojuje odvážné vykročení do prostoru, popírá ho ale nehmotnost a dojem beztíže. Stopy barevných zrcadlových odlesků charakterizují ženskost v pravém slova smyslu**. Autorka tvaruje nejednoznačné artefakty v mezeře mezi zobrazivým, fantaskním a amorfním.
Nacházíme symbolické podobnosti s Níké Samothráckou, Vítězstvím, které se vznáší nad schody pařížského Louvru živoucí i skrze třiadvacet století, směle a beztížně rozběhnuté, zavinuté ve vlající jemnosti látky podobné hedvábí.
V průhledných polykarbonátových sochách se zjevuje cosi nevýslovného, co by se dalo popsat jako zrcadlo víl, zamrzlý dech, ztuhlé slzy, zázračná oblaka, podzimní křídla, fantomy lodí vznášejících se v prostoru. Objekty z průhledných plastů popisují okamžik, který vybuchne jako bomba a začne se odvíjet zpět, jako zpomalený film, až se úplně zastaví a jen vy jste v tu chvíli živí.
Transparentní, rozpohybovaný tvar je odvozený z vizuálních vlastností
velmi jemného nanovlákna, jde o tvar zavinutý. Textilie zde
vystupuje jako citlivý povrch, záhyb poslední možné formy pro
lidskou touhu. Co je uschované, zavinuté, je dostupné
i utajené.
O významu textilie, fragmentech a záhybech zajímavě uvažuje
francouzský teoretik Georges Didi-Huberman /1. Jednu ze svých úvah věnoval
Svaté Cecilii a její soše
od Carla Maderny// v římském kostele
Santa Cecilia in Trastevere. Sochař světici ukazuje jako tělo tušené
v závitech fragmentů látek, s hlavou mečem oddělenou od těla, tak jak ji
našli v 16. století v rakvi, spíše jako pouhý smotek drapérií.
Didi-Huberman rozvíjí diskusi nad textilem jako nositelem tajemství,
obalujícím prchavý život. Téma souvisí také s relikviemi, rouškami a
sakrálními plátny…//
Podoba objektů CLAUDIE RESNER vyvažuje tvarové a beztvaré, iluzi a fakta, hmotu a vanoucí dech. Jako když z Vermeerovy Dívky s perlou zůstává skrze věky jen nečitelný pohled a lesk perly.
Mezi náhodnými tvary série ESENCE a pevným konkrétním tvarem prostoru kde je dílo vystaveno, v podobě reálné, nebo v podobě bělostných virtuálních modelů, existuje zjevný a nápadný protiklad. Ale jde o kontrast nosný, který podporuje stabilitu pevného tvaru a efemérnost serendipity./2
Luxus je sen, je tím, co zkrášluje život, dokonalost vytvořená lidským duchem. Bez veřejného luxusu chybí městům umění, topí se v ošklivosti a jednotvárnosti… Luxus je spíše Eros než Thanatos, stojí spíše na straně bytí než dění a spíše na straně paměti než zapomnění. Naše touhy těšit se jako bohové z těch nejvzácnějších a nejkrásnějších věcí možná stále doprovází něco metafyzického. Napsal výstižně Gilles Lipovetsky, francouzský filozof a esejista. /3
Nehmotnost, mihotání světel, svět ticha za průhlednou a šálivou
povahou materiálu – když svět přešlapuje na místě a my máme čas jen
pro sebe, je to luxus, přepych odpočinku a zasnění. Chvilka pro sebe, kdy
nemusíme být součástí každodenního, naspeedovaného materiálního
světa. Luxus zahlédnout hvězdné nebe nad hlavou a (možná i kantovský)
mravní zákon ve mně.
ESENCE je z filozofického hlediska označení pro podstatu a jádro
věci. Ale také název vhodný pro parfém. Esence přímo asociuje
pojmy jako prchavý, fluidní, těkavý, neuchopitelný,
efemérní…
Podle Teologické sumy Tomáše Akvinského je Esence tím, co se uskutečňuje v bytí. Název série Esence směřuje také k podobnému, odvozenému pojmu Kvintesence čili pětice bází. Už ve čtvrtém století před naším letopočtem přidal filozof Aristoteles ke čtyřem živlům sublunárního světa – ohni, vodě, zemi a vzduchu – pátý živel, nebeský. Vycházel přitom z vlastní nauky o pohybu. Zatímco pozemské látky jsou podrobeny neustálému vznikání a zanikání, světový éter, spiritus, pneuma, jak pátému prvku říkal, byl pozůstatkem pohybu hvězd přeneseným do pozemské sféry. A byl rozhodně božské podstaty. Pátá esence je božská, tvůrčí a pohybující se síla. Můžeme si ji představit jako elektrický impuls, jenž vyvolává zrnění, pohyb a následně přeměnu hmoty v cosi jiného. O kvintesenci mluví také kosmologové, je to pole zodpovědné za temnou energii a jí způsobené zrychlené rozpínání vesmíru.
ESENCE, podstata, bytostné určení věcí, se zdá býti čímsi prchavým, jako muška jenom zlatá, jako křídlo, loď, láska, touha, naplnění a štěstí. A přece je podstatou našeho života, trvajícím okamžikem, v němž se prst Adamův dotýká ruky Stvořitele.
1 DIDI-HUBERMAN, Georges. Ninfa moderna: Esej o spadlé draperii. Přeložil Josef FULKA. Praha: Agite/Fra, 2009, 211 s. Edice vizuální teorie. ISBN 978–80–86603–84–1. 2 serendipity – šťastná náhoda, příjemné překvapení. Výraz poprvé použil Horace Walpole roku 1754. Šťastnou náhodou byl vynalezen penicilin, mikrovlnná trouba a objeveno reliktní záření vesmíru. 3 LIPOVETSKY, Gilles. Věčný přepych. Přeložila Klára NĚMCOVÁ. Praha: Prostor, 2005, 134 s. Střed. ISBN 80–7260–144-X.