ALL INCLUSIVE, Martina Vítková, září 2018
Existují nemožné věci a skutky, kterým říkáme zázraky. Duchovní zázraky existují mimo tento svět a občas se do něj nečekaně probourají. Zázrakům bychom rádi uvěřili, ale pokládáme je za nemožné či nepravděpodobné.
Časy se mění, a tak to, co dříve bylo jen fantazií a vybočovalo z představ o realitě, se může stát součástí našich příštích životů. Přihodilo se to automobilům, letadlům, ponorkám i transplantacím srdce. Velmi pravděpodobně jsou na seznamu zázraků i možnosti nanotechnologií. Jak by mohl člověk vyrobit inteligentní hmotu, myslící roboty v měřítku 10–9? Jak by jakékoli fragmenty hmoty tisíckrát menší, než můžeme pouhým okem vidět, dokázaly uzdravit člověka?
Symboly z dávných mýtů jsou stejně neuvěřitelné jako nejnovější výsledky a prognózy vědy. Přesahují náš malý svět. Dojemný otisk Kristovy tváře mohla být fotografie, rentgen, hologram, možná něco jako předsmrtná maska. Ale vlastně to není podstatné, chápeme ho jen jako příběh. Člověk si skepsí chrání své zranitelné jádro, ale zároveň se odstřihuje od obrazotvornosti a poezie života, od důvěry a naděje. Také proto je důkaz darem.
Nanotechnologie mají s náboženstvím společného víc, než tušíme. Oboje obestírá tajemství a to, co nabízejí, se dá nazvat zázrakem. S transcendentními zázraky stejně jako s nanotechnologiemi máme málo zkušeností, proto je na místě slovo víra mluvíme-li o nich.
Možnosti nanočástic jsou neuvěřitelné, od zdravotnictví přes průmysl až k oblékání a kráse. Claudie Resner použila sněhobílou nanopavučinu, která je součástí bezbolestně mizejících obvazů. V tkanině vidíme lidskou tvář, nejasnou podobu autorky vzniklou otištěním do kapesníku a přenesením do kovové matrice. Otisk nikdy není procedurálně čistý, v každém otisku se snoubí náhoda a technika, týché* a techné. Kdo používá otisk, vzdává se plného ovládnutí procesu designování díla. Náhodu můžeme považovat za něco mimoracionálního, kudy se do umění dostává to, co je větší než člověk, příroda, Bůh.
Otisk zpřítomňuje nepřítomné a tím mohou být stopy Buddhových nohou, stopy Krista či světců. Je neuvěřitelné, kolik úcty může vzbudit prázdný prostor a místo dotyku, rozhraní mezi hmotou a posvátným prázdnem, povrch dotknutý božstvem, jehož auru stále na tom místě tušíme.
Nanootisky vlastní tváře jsou v tvorbě Claudie Resner pokračováním práce s otisky a ostatky, jsou dalším rozvinutím tématu kůže, relikviáře a interference mezi člověkem a vnějším světem. Spojení otisku s tématem roušky, sudaria je další kapitolou autorčiny fascinace mystériem světa, zájmem o nevysvětlitelné záhady mezi nebem a zemí. Kromě nejasných doteků posvátných bytostí mezi ně patří také síla a energie místa.
Autorku rovněž zaujaly průniky světa vědeckého a religiózního. Na fotografiích z vědeckých testů Turínského plátna stojí nejvýznamnější vědci světa vybavení technologií NASA vedle osob duchovních, kardinálů a papežových zmocněnců. Každá skupina očekává od analýz něco jiného, ale co mají společné, je zvědavost, zcela lidská touha rozluštit tajemství a zároveň důvěra v poznávací schopnosti vědy.
Tváře na roušce z Manoppella a Turínském plátně vznikly fotochemickým procesem jako by šlo o pravou fotografii Ježíše Krista. Bylo by samozřejmě úžasné, kdyby byl otisk Kristovy tváře ať už plné ran či očištěné zmrtvýchvstáním prohlášen za autentický. Ale zároveň by šlo o konec fascinace, která provokuje k důležitým úvahám: Co je pro člověka opravdu cenné?
Autorka s oblibou využívá technologie a postupy soudobé vědy, ale používá je metaforicky. Svou nejnovější práci nazvala Claudie Resner v parafrázi na Turínské plátno Benátským plátnem, vzhledem k místu, kde ho vytvořila. Součástí série jsou drobnější autoportréty ve čtyřech variacích. Otisk vlastní tváře je svého druhu autoportrét, jde o zkoumání sebe sama, o nastavení zrcadla, protože žít bez reflexe prostě nejde. Obraz nenese stopy štětce, vzniká zařízením pro elektrostatické zvlákňování nanovláken. Jen nanovlákno dokáže vytvořit stejně jemný a průzračný dia-efekt obrazu, který je možno vidět jak na rubu, tak na líci. Jenže nejde o otisk Božího syna ani Matky Boží, jde o otisk autorky.
Důležitou složkou práce Claudie Resner jsou názvy. Střídá studený obchodní marketingový slovník Cena je jasně stanovena s poetickým dramatem Mamma mia, ten kluk je mi vším. Právě tento nepravděpodobný kontrast odráží ambivalenci autorčina a vlastně i našeho světa. Je rozdíl mezi pojmy cena a hodnota opravdu tak jasný, že to dokážeme vždy odlišit? Jde o hry, které autorka nabízí ve formě sofistikované hádanky či rovnice o několika neznámých? Použijeme-li deduktivní metodu hodnou Sherlocka Holmese, vypátráme motiv uschovaný za tak rozdílnými pojmy. Sudarium označuje potní roušku, kapesník. K tomu se váže příběh o Veronice, která na základě soucitného skutku získala otisk tváře Ježíše Krista na roušce, když putoval s křížem na ramenou ke Golgotě, vstříc své smrti. Kristova tvář zmáčená potem, krví, slzami a prachem cest se uchovala na roušce soucitné ženy jako dar.
Varianta Cena je jasně stanovena hovoří o ekonomickém vztahu bez sentimentu. Na druhou stranu platíte-li vysokou cenu za něco, co je penězi k nezaplacení, dostáváte to levně. Holý opis je výrazem skepse, která trvá na empiricky poznaném světě. Citát z populární písně (Mamma mia, ten kluk je mi vším, Abba) je zjevně nejosobnější. Jsou-li zdraví, láska, život nebo víra člověku vším, jak bychom vůbec mohli vyjádřit jejich cenu? Ta je za hranicí moci peněz. Za racionální skepsí, za povinností, v oblasti důvěry, naděje, poezie života a možná i zázraku.
Náboženství není jen navyklé chování, jako chození do kostela, na hlubší úrovni souvisí s vírou, identitou a ne-kognitivními aspekty života, například city. Není bez zajímavosti, že ohniskem kulturních válek je lidské tělo. Zatímco dříve se církve angažovaly v rámci barových neřestí, jako je kouření a pití, nyní stojí v první linii diskusí eugenika, tělo v souvislosti s genetickým inženýrstvím, potraty, pornografií a právy homosexuálů a lesbiček. Z technického hlediska je stále snazší zasahovat do lidského těla a měnit jej, což se shoduje se spotřebitelským důrazem na utváření dokonalého těla. Osobní identita s tělem úzce souvisí a ocitá se v sázce, kdykoli se záležitosti těla, od kondomů po klonování – stanou kontroverzními.
Jedním z nejděsivějších témat současnosti je manipulace lidskou myslí, která s autoportrétem jako s viděním sebe sama úzce souvisí. Pod tímto úhlem pohledu nabývají tváře zjevené v pavučině podoby hrozivých bohů jako by šlo o memento mori. V sérii sudarií a Benátského plátna jde o jednu tvář, jedno tělo a různé druhy otisku, jako kdyby existovalo více realit. Křehkost nezničitelnosti, kterou oplývá nanovlákno, je zároveň výrazem duše, budoucnosti; toho, co bylo, je a co teprve přijde, a co můžeme vystopovat za záměrně nepopisnými podobami otisků. Touha, aby budoucnost měla duši. Aby čas, který právě přichází, nebyl bezduchý.
Claudii Resner dlouhodobě zaujala světla, barvy, odlesky, ale hlavně energie, které ovládají náš život. V sériích ESENCE a LOVE zkoumá časová pole, dotýká se prázdnoty a nejčastěji pracuje v černé a bílé. Jeden svět nikdy nestačí, nic nemá jen jeden význam, vše se mísí a ovlivňuje. S novými technologiemi záleží jen na naší představivosti, kterým směrem se vydáme. Neboť naše budoucnost má nestálou podobu. Úvahy o budoucnosti mají budoucnost, Stephen Hawking prodal víc knih o fyzice než Madonna o sexu. Techno-optimističní Tatabojs na Nanoalbu zpívají: v měřítku jedné nano / neexistují už žádné problémy / smrt bouračka nebo nemoc / to se jen jinak přemístí atomy…
Anglický pojem ALL INCLUSIVE asociuje komfortní dovolenou s plnými stoly a zmrzlinou. Přibližný překlad znamená vše obsaženo, všechno. Kompletní servis pro člověka od narození až do smrti, přes svatby, strasti, vítězství i pochybnosti nabízí náboženství, pravé i falešné, ráj v tomto životě nebo aspoň po smrti. Ráj, to je to co chceme, byť bez hadů a božích omezení. A také se nám z mnoha různých stran nabízí, skrze víru, osvícení, chemii, péči o zdraví, či virtualitu.
Benátské plátno vzniká jako otisk autorky. Můžeme si položit otázku, proč jako inspiraci umělkyně využila dvě z nejzáhadnějších křesťanských památek a příběhů – Veroničinu roušku a Turínské plátno. Pravděpodobně z podobného důvodu, jakým Kubišta viděl sama sebe v pozici Svatého Šebestiána. Mezi symbolem trýzně za sdílení prométheovských myšlenek a zároveň krásy mužského těla, jak vnímáme Šebestiána – a svrchovaným obrazem Spasitele je ovšem přece jen veliký rozdíl. A mezi Kubištovou malbou a otiskem Claudie Resner leží víc než sto let překotného vývoje myšlenek, technologií i osobní víry. Co se ale nemění je vnitřní nutnost poznávat svět skrze sebe sama a zakusit na svém těle a duši vše, co je pro vývoj vnitřní rovnováhy individua podstatné. Za otiskem těla na Benátském plátně tak stojí epistémé – pravé poznání.
Finální náročná realizace se předpokládá ve druhé polovině roku 2020!
*Týché – bohyně šťastné náhody techné – řecký pojem pro řemeslo, zvládnutí řemesla, tedy také technologii