text kurátora do katalogu k výstavě 16599
5.6.2011 – 31.7.2011, Galerie Klatovy / Klenová, zámek Klenová
Čtyři roky již uplynuly od benátského bienále, na kterém roku 2007 Irena Jůzová představila odlitek kůže svého těla jako zboží na prodej. Zapsala se tehdy do mezinárodního povědomí jako autorka odvážného projevu, ve kterém aktualizovala napětí intimity a odosobnění. Na výraze této instalace se podstatně podílela architektura vytvořená z obalových kartonů. Perfektně zalomené hrany, vylisované profily říms lepených papírových pultů a zasklených, papírových vitrín stupňovaly napětí dvou odlišných světů a dvou modelů vnímání, které se v instalaci tak, jako v životě, neustále prolínají. Jde o napětí pevnosti stavby a nejistoty, počitků a paměti, studu a pokušení, subjektivity a manipulace. Architektura instalace Ireny Jůzové na 52. benátském bienále se stala prostředím průzkumu protikladů a konfliktů lidského soukromí.
Podstatnou částí tvorby Ireny Jůzové vzniklé po roce 2007 zůstávají objekty, ve kterých opětovně přichází ke slovu rozlišování prostoru, jako prostředku orientace mezi odosobněným světem a soukromím. I když se zde nesetkáváme s žádným podobným objektem, jako byl odlitek nejintimnějších částí jejího těla, tajemství objektů a tvarů světa, který je před námi, a který nás vybízí k účasti, se neztratilo. Naopak Irena Jůzová vede své stavby a jejich pozorování stále jasněji k cíli subjektivních reflexí a meditací toho, co je produktem civilizace, s tím, co je dané, ať historií, či geometrií, a co se nám jeví zároveň jako odcizený svět i jako námi objevovaná skutečnost. Hranu dotyků odlišných světů, které se opticky prolínají, dokládá časté uplatnění skla v jejích objektech a instalacích.
Instalace v Galerii Klatovy / Klenová je jen zdánlivě soustředěná jen na několik obrazů a předmětů. Jůzová chápala existující stavbu již od prvních úvah o realizaci výstavy na zámku Klenová jako nejdůležitější součást své expozice. Celá minimalisticky zaměřená výstava je cestou k tomuto prostoru a ke komunikaci s ním. Její vlastní díla se dostávají do role prostředníka komunikace mezi zdmi , podlahou, stropem, okny a dveřmi této svébytné, po staletí utvářené architektury a návštěvníkem. Tak jako v cestách nového románu putuje vyprávění reflexemi zdánlivě nehybného světa kolem nás, aby zachytilo napětí a chvění uvnitř nás, provádí nás také Irena Jůzová svými objekty a znaky danou architekturou, jenž těmito díly ozvláštněná se stává zrcadlem naší vlastní existence a citlivosti.
Tomáš Vlček