2010 / Vstoupit do kruhů

text k zahájení výstavy Máme je raději než drahokamy, jsou nám milejší nad zlato
25.11.2010, Galerie moderního umění v Hradci Králové, listopad 2010

Nerušte mi mé kruhy, řekl Archimedés římskému vojákovi, který se ho chystal zabít. Kruhem si vymezujeme své osobní místo, kruh je mandala i aura, v níž nás někteří lidé vidí a kruh je tu i pro pocit bezpečí. Kruhem se vyznačuje i kolo života, symbol našeho pozemského bytí. Na této výstavě autorka vymezuje prostor prostřednictvím kruhů, které opisují a ovlivňují čtverce. Tyto dva nejdůležitější geometrické tvary jsou symbolem dvou nejdůležitějších typů lidí, mužů a žen, tedy mimo jiné. Také zachycují protiklad materiálního a duchovního světa, nebes a země. Když se proniknou, může to vypadat jako u Leonarda, kde uprostřed kruhu a čtverce stojí člověk. Stojí v obou světech, mužském a ženském, pozemském a nebeském, materiálním i duchovním. A tak tu také stojíme my, v prostoru galerie, který pro nás znovu objevila Irena Jůzová. Vždycky se zabývala ve své práci a ve svém přemýšlení energií míst, jak nás ovlivňuje a jak ji, teoreticky, můžeme ovlivňovat my. Její výsostné téma se pohybuje v prostoru mezi veřejnou podívanou a soukromím. To je vlastně přesná definice umění. Aby se něco stalo uměním, musíte tomu dát veřejný rozměr, trochu toho spektáklu, ale zároveň v tom musí být něco velmi osobního, ba soukromého, jinak by to nebylo ani trochu autentické a ani trochu umění.

Výstava sama je spojením tří instalací. Od vstupu vlevo je umístěn projekt Jste nám dražší než drahokamy, máme vás rádi nad zlato, který vznikl v létě na mikulovském sympoziu. Ten doplňuje sofistikovaná pozvánka na výstavu v budově chemickotechno­logické fakulty v Pardubicích, kde je umístěn autorčin objekt z nanovláken.

Uprostřed, přímo před námi stojí ve své kráse Limitované edice, vitrína od Cartiera určená pro ty nejcennější šperky, fontána, pevnost, Manhattan plný mrakodrapů. Zcela vpravo vstupujete do instalace nazvané 16599, jejíž název bych ponechala tajemstvím, či k dispozici Vaší dedukci. Jde vlastně o jakýsi dámský budoár, s fotografií nepřítomné obyvatelky. Na čelní zdi září pohyblivý obraz. Dokazuje, nejen že diamanty jsou věčné, ale že se nemusíme spokojit s obrazy jen malovanými a neměnnými. Myšlenka obrazu v pohybu, který se pro nás proměňuje, není zas tak avantgardní, jak by se v naší galerii zdálo. Barevné cvakající kamínky, možná je to duše, která září skrz. Kaleidoskop, nástroj nepředvídatelné proměny symetrické krásy, také odměřuje čas. Není to čas, který by kdykoli končil, je to čas cyklický. Je jen na nás, jestli odtikává nebo nám hraje.

Záhadou a překvapením budou asi zbývající dva objekty, jež jsou součástí této instalace. Rozměrná mísa se zářivým prachem, který vzlíná vzhůru a monumentální soustředný kruh. Nic nemá jen jeden význam, vše se mísí a ovlivňuje, ale pohled, který mě osobně nejvíc baví a zajímá, je kosmos, vesmír a sci-fi. Možná se tady právě na tomto místě otvírá teleportační brána mezi světy. Můžeme tedy očekávat šmejdy z vesmíru, jak říkali muži v černém. Ale v našem osobním, lidském individuálním životě, v naší jedinečné zkušenosti obsáhlé neopakovatelnými a nepřenositelnými zážitky, by to mohlo znamenat také nějakou změnu, vstup do jiné úrovně, proměnění, transcendenci.

Martina Vítková