text do katalogu k výstavě Máme je raději než
drahokamy, jsou nám milejší nad zlato
26.11.2010 – 13.02.2011, Galerie moderního umění v Hradci Králové,
říjen 2010
Výstava v prostoru hlavních sálů Galerie moderního umění v Hradci Králové propojuje aktuální práci Ireny Jůzové s jejím nejslavnějším a také patrně nejkontroverzněji přijímaným projektem Kolekce Série pro benátské bienále z roku 2007. Realizace do česko-slovenského pavilonu byla založena na myšlence luxusního prodejního místa s kolekcemi otisků autorčina těla a na sekundární autenticitě, o níž hovoří ve svém textu Milan Knížák.
Její další práce se odvíjela skrze vlastní tělo skrze jeho rentgeny. Zabývala se milníky , které mohou členit a oddělovat čas i prostor a prázdnými vitrínovými skříněmi se sotva patrnými otisky v prachu. Skleněné válce Źlutý pokoj navazovaly na hlavní modul z benátského projektu. Pouze neobsahovaly odlitek živé bytosti. Byly prázdné, tak jako byla prázdná i stažená alabastrová kůže. Bez ducha i bez těla. Ale co je to prázdnota ve světě kvarků, gluonů a nanočástic? Pokud byly válce pastí, vězeň nebo kořist vyklouzla.
S otiskem pracuje Irena Jůzová také v instalaci Jste nám dražší než drahokamy, máme Vás rádi nad zlato (2010), která vznikla na letošním mikulovském sympoziu. Vyzvala účastníky dílny, převážně hvězdy současného českého umění jasné svítivosti – mj. Milenu Dopitovou, Petra Lysáčka, Petra Písaříka, aby po sobě zanechali stopu v předem připravené šedavé tuhnoucí hmotě. Stříbřitý povrch výsledné pamětní dlaždice odkazuje k hvězdnému prachu, jímž prý je každá živá bytost unášena. Shakespearovský trochu pohádkový citát je zároveň konfrontován s nihilistickým prach jsi a v prach se obrátíš. Právě tato ambivalence mezi slávou a zapomněním, mezi zpráchnivěním, funerální vzpomínkou, pomníčkem a věčně živou přítomností vytváří prostor, do kterého autorka umisťuje černý nápis Užij svůj čas. Je tu přítomen jako memento mori, připomínka krátkosti a pomíjivosti života, jako nadpis článku v křídovém lifestylovém magazínu.
Autorka v Hradci Králové bilancuje, ale zároveň provokuje. Bez zábran používá vyprázdněný genderový motiv otisku intimní části těla a nechává ho levitovat ve vitríně jako šperk nebo drahokam v realizaci Limitovaná edice Kolekce Série(2010), jíž se loučí s odléváním vlastního těla, které ji dovedlo do Benátek. Důležitý je i pečlivě promyšlený relikviář, který tu existuje v podobě pevnosti, symbolu moci a nadvlády, popřípadě také inkubátoru, fontány, pasti nebo vězení. Můžeme tvar objektu chápat jako figuru kopírující prostředí galerie, včetně prolnutí čtvercových a kruhových dekorů, secesních lamp a luxferů na podlaze. Jednotlivé bílé hranoly je možno vidět jako město, jako mrakodrapy, jako soukromý Manhattan, jako pevnostní opevnění i jako schodiště k pokladu, který může být jen návnadou.
V soustředných kruzích si možná autorka vymezuje svůj vlastní prostor, který je nutno respektovat, tak jako Archimédes žádal římského vojáka Nerušte mi mé kruhy. Pracuje s arzenálem propagace, cituje ho tak dobře, až máme pocit, že umění, tak jak ho známe z výstav obrazů a soch mizí, je vyprázdněné. Nechává nás významy hledat, nikdy nejsou ani nemají být jednoznačné. Práce Ireny Jůzové stojí na ambivalenci. V ostrém kontrastu k obchodnímu slovníku stojí poetické citace, jež stejně neadresným způsobem zdánlivě bez jasné logiky pojmenovávají další práce. Jde o hry, které autorka nabízí ve formě sofistikované hádanky či rovnice o několika neznámých.
Irena Jůzová manipuluje s prostorem galerie. Vždy ji zajímaly energií nabitá místa, studuje to, co jsme si zvykli označovat latinským genius loci. A zároveň ji přitahuje energie, která poznačuje, či proměňuje prostor, tak jako třeba záhadné kruhy v obilí. Autorka se ponořila do přemýšlení o vztahu kruhů a čtverců, které patří k základní symbolice světa a mnohokrát se v architektuře galerie opakují. A protože nevidíme často, po čem šlapeme, kudy kráčíme, tyto obrazce přenesla na stěny. Čtverec je symbolem racionality, mužského světa či pozemské matérie a také symbolem ráje, protože ráj byl zahradou. Kruh je božským principem, symbolem ducha, slunce, já, cyklického času nebo nekonečného běhu. Kruh a čtverec se navzájem opisují, vztahují se k sobě. Tak je tomu na Boštíkových obrazech, starých mapách či mandalách a v neposlední řadě také na podlaze galerie, jejíž vzor najednou nepůsobí vůbec náhodně.
Kruhy se v instalacích Ireny Jůzové objevují častěji – projekt pro bienále uvěznil odlitek autorčina těla v průhledném válci uzavřeném nahoře dvojitým kruhem. Ten nezbytně působil jako tušená otevírající se brána do jiné dimenze. Podobný černý soustředný kruh BV1 pointuje i instalaci 16599 (2010). Tentokrát bez nápisu, zato v podobě sejfu, trezoru s uloženými drahokamy či symbolu kola života, samsáry. Nejde o neměnný osud, který by člověka semlel do podoby poslušné loutky. V dikci Ireny Jůzové se setkáváme s prostorem variant, s aktivní účastí člověka na svém vlastním životě, se svobodnou volbou.
Součástí instalace 16599 je také komplikovaný objekt, připomínající oltář, či sokl, poznamenaný opět dotekem autorčina těla. Čísla v názvu sečetly dny od určité chvíle a po osobnosti tvůrce tu zbyl jen gravírovaný podpis na masivní plexisklové desce a perleťově bílý brusný prach, který tak nějak zastupuje diamanty. To nejcennější, co žena má. Diamanty jsou věčné. Možná jde ale o vymezený prostor kruhu bezpečí. Jeden svět nikdy nestačí, takže o objektu můžeme uvažovat také jako o místě pro zdánlivou teleportaci.
Rytmickým ťuknutím se ozývá videosmyčka krasohledu. Kaleidoskop připomíná katedrální rozetové okno. Je zároveň starožitný i neskutečně současný. Svítivé barvy kamenů odrážejí jas dne a svého vlastního kamenného srdce. Neustále se mění, tak jako se neustále mění lidský život. Vždy, když dosáhneme harmonie, zase se jednotlivé prvky přeskupí. V této instalaci vizualizuje umělkyně cyklický i lineární čas, který se pravidelně uzavírá. Přemýšlí o finalitě času v souvislosti s prožíváním každého okamžiku života, nahlíží do předpokládaných prostorů variant. Zabývá se pravděpodobnou existencí bran do dalších úrovní vnímání, do jiných dimenzí a etap pozemského bytí.
Projdeme-li bránou vnímání, jak ji popisuje Aldous Huxley, nezastáváme tím, kdo vyšel ven. Dostáváme šanci stát se moudřejším, ale méně sebejistým, šťastnějším, ale ne sebeuspokojeným, pokorným v uznání své nevědomosti, ale přesto jsme lépe vybaveni pochopením vztahů, jež jsou mezi slovy a věcmi, pochopením toho, jak se po věky věkův racionální rozum marně snaží o uchopení tajemství bytí. Za takovouto branou se nám může jevit svět průzračný a každá věc taková, jaká je, neskonalá.
Kaleidoskop na stěně převrací dny, týdny a měsíce jako drahokamy. Vytváří symetrii, která je našemu životu dána časem a jíž užíváním času – prožíváním života v jeho jedinečnosti rušíme. Kruhové motivy procházející královéhradeckým projektem konvenují s kresbami na podlaze galerie a vtahují něco z lesku hvězd, těch pozemských i těch nebeských. Fotografií je sekundárně zastoupena sama autorka, je to reprezentace, autoportrét, podpis i vzkaz zároveň.
Vzkaz můžeme rozluštit právě pomocí fotografického portrétu, který je stylizovaný do podoby glamour, tajemství, nejednoznačně erotické nápovědi. Zdá se, že jsme vstoupili do budoáru hvězdy, který jeho obyvatelka (dočasně) opustila. Po jejím charismatu zůstal jen přeludný dotek lesku. Ale vždycky si můžeme přečíst memoáry.
Irena Jůzová tak neustále pokračuje zónami soumraku, zdánlivou nehybností ve svém jasném osobním zájmu, který analyzovala už v devadesátých letech v práci příznačně nazvané Mezi veřejnou podívanou a soukromím. Zároveň vstupuje do světa za zrcadlem, kde je stále co objevovat.
Martina Vítková, kurátor a historik umění, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových