text do katalogu k výstavě Metropolitan Reality,
28.10.2005 – 4.12.2005, AJG Wortnerův dům, České Budějovice
říjen 2005
Irena Jůzová se ve své dosavadní tvorbě jen málo nechává vázat staršími vymezeními druhů umění a hranicemi typů tvorby, stejně jako nepřijímá program jejich volného směšování.
Respektuje přesné hranice, ale tyto hranice si stanovuje (určuje) sama, právě tak, jako sama rozhoduje o přesazích mezi jednotlivými oblastmi (tématy) své tvorby tam, kde to uzná za vhodné a nutné.
Zůstává tak (osciluje) v jakémsi meziprostoru v němž hravost a míšení stylů se nestává účelem o sobě. Její tvorba není hrou se znaky a s označováním, ale bere na sebe vážně starý úkol umění být prostředníkem mezi člověkem a světem, který nás (ji) obklopuje a činí viditelným to, co je v lidském pobytu neviditelné.
Život nemůže existovat v bezprostřednosti, protože tato bezprostřednost může být citována jako estetická náhražka: jinak ji lze také pojmenovat jako estetizaci všedního života. Wolfgang Welsch takovou estetizaci života navrhoval jako dobový model pro skutečnost:„ Pluralita, vyznačující se hlubokou heterogenitou, kterou můžeme exemplárně poznávat na umění, odpovídí naší postmoderní společnosti, nebo přesněji: jejímu vlastnímu uspořádání, které – a to by byla dnešní emancipace – má teprve smysl skutečně vnímat, rozvíjet v jeho normativních implikacích, chránit a bránit proti porušování – proti všudypřítomnému trendu zabrzdit, potlačit a uniformovat diferenční.
Na poli umění se dá pluralita, která se zatím stala společensky nutnou jako diverzita životních forem (a současně má význam i v jiných oblastech, jako například v jazyku, ba v celé skutečnosti) studovat tak jasně jako nikde jinde. Umění může mít v tom smyslu – jako elementární škola plurality – funkci sociálního modelu “ (Wolfgang Welsh, Asthetisches Denken, Stuttgart, 1990, s. 164)
Výtvarno Ireny Jůzové se pohybuje v dimenzích času, prostoru a člověka. Čas je zde uchopen konceptuálně a je propojen s konceptem recyklace určitých elementů či revitalizace něčeho co již proběhlo. Autorka není věrna jednomu médiu, naopak, volí téměř vždy odlišné pracovní médium: i v tom je spjata s postmoderním konceptem, v němž tato tvorba krystalizuje. Znamená to, že estetická složka, kdysi pro umělecké dílo signifikantní, ustupuje do pozadí, aniž by ale úplně mizela: dominantní roli má adekvátní artikulace, zprávy, poselství.
Součástí instalace na této výstavě je série odlitků vlastní postavy, převedené do plastických forem jednotlivých částí těla vzájemně pospojovaných. Její „hmotné“ tělo je v těchto instalacích převedeno do průhledné vrstvy umělé hmoty, poukazujíc tak na existenci společného základu organického a anorganického světa. Autorka tuto „akci“ nepojímá jako pouhý dokument o svém těle, tato „dokumentární hodnota“ je důsledně popřena. Není to ani konstrukce různých modelů ženského subjektu, nýbrž konstrukcí subjektu nového typu. Problém znovu nastolení „postavy“ zde zdůrazňuji proto, že jde o jeden z aspektů reakce, kde se objevují nejvíce sklony něco potlačovat. Existuje- li totiž nějaké vysvětlení pro mechanismy potlačování, je to právě hledání postavy, částí těla, dokonce i membra disjekta – hledání znaků biologické formy.
Irena Jůzová nezaostřuje svou pozornost k vytvoření artefaktu, ale k fenoménu lidského těla samého. Je to jakési „svlékání se z kůže“. Tyto odlitky nejsou prostředkem její výpovědi. Tím je tematizace povahy fyzické existence lidského těla, prožívání tohoto těla v prostoru a prožívání prostoru lidským tělem. Tyto prvky se při vší „hravosti“ stávají příležitostí k fenomenologickému zkoumání toho, co je pro nás tělo, konkrétně lidské tělo. Tato osobitě pojednaná fenomenologie Ireny Jůzové vypovídá cosi důležitého a zneklidňujícího o tom, jak je ovlivňováno a formováno lidské prožívání prostoru. Zjevnost a tajemství jsou zde převráceny proti své obvyklé pozici, jsou výrazem bytostnějšího charakteru a smyslu toho, čím je výraz různých forem lidské tělesnosti.
Ačkoliv to na první pohled není tak zřejmé, mají tyto artefakty úzkou souvislost s jejími kresbami (i když se nejedná o kresby v klasické podobě – jsou kombinované koláží, fotografií, upravované pomocí grafických programů). Stejně jako tyto artefakty, tak i „odlitky“ nejsou něčím konkrétně nositelným. Jsou „pouze“ výzvou. Jejich prostorem (kreseb) již není každodenní svět, ale situace z něj vytržená do fotografie (nebo koláže). Je to opět další „mezi“ v nichž se Irena Jůzová tak ráda pohybuje. A konečným výsledkem je nehmotný meziprostor, v němž se děje oslovující konfrontace.
Práce Ireny Jůzové můžeme považovat i za jistý druh dramatu, které autorka sama iniciuje, na konstrukci prostoru, času a pohybu, v jehož rámci se znovu vyvolané rozplyne v následném výtvarném řešení. Jsem přesvědčen, že tato „hra“ není vytvořena jen okolnostmi, ale také potlačením a transformací vlastní energie a zároveň popřením instinktivního uspokojení. V substitutivním zopakování se tyto artefakty (ať již se jedná o instalace interiérů, fotografie nebo odlitky vlastního těla) stávají požitkem v procesu, který je neoddělitelný od systému a kontextu vlastní interpretace.
Procházíme – li výstavou prací Ireny Jůzové, nebo listujeme- li jejími katalogy, mohou na nás její artefakty zapůsobit jako defilé perfekcionalistických realizací. Jistý estetismus a aura dokonalosti jsou průvodními jevy – Irena Jůzová pracuje intuitivně, ale vždy v řádu jasné organizace celku. Přesto je téměř ve všech jejích projektech přítomná kategorická „ nedokončenost“: zde bych upozornil na Marcela Duchampa, který, také ve svém díle aplikoval principy transparence, zrcadlení, optických ambivalencí i aktivizoval pozici samotného diváka. Jůzové intuice a odstup, které jsou základní výbavou jejího arzenálu, mají kořeny zde. Autorčina tvorba je výsledkem kritické práce, nikoli virtuálním produktem, vzniklým ze skloubení vyspělé technologie a romantické imaginace.
Vlastimil Tetiva