oponentský posudek k habilitaci Ireny Jůzové na
Akademii výtvarných umění v Praze (květen 2008)
Hluboká nad Vltavou, 1.únor 2007
Po ukončení studia na Akademii výtvarných umění v Praze se tvorba Ireny Jůzové plynule přesunula do stádia, kde její přístup k uměleckému vyjádření se pohybuje v poloze antikomerční, banální a a antioficiální, kde se zabývá hlavně fyzickými vlastnostmi média a proměnlivostí materiálů. Když bych měl hodnotit hned na začátku v dosavadním celkovém kontextu tvorbu Ireny Jůzové, vidím její význam především v zaujetí implifikace materiálem a celkovou realitou, v pokusech interpretovat tuto realitu způsobem, i když je těžko pochopitelný, je pronikavý, svým způsobem nedefinovatelný, osobní a intenzivní.
Irena Jůzová se ve své dosavadní tvorbě jen málo nechává vázat starším vymezením jednotlivých druhů umění a hranicemi typů tvorby, stejně jako nepřijímá program jejich volného směšování. Respektuje přesné hranice, ale tyto hranice si stanovuje (určuje) sama, právě tak, jako sama rozhoduje o přesazích mezi jednotlivými oblastmi (tématy) své tvorby tam, kde to uzná za vhodné a nutné. Pohybuje se tedy v jakémsi meziprostoru v němž hravost a míšení stylů se nestává účelem o sobě. Její tvorba není hrou se znaky a s označováním, ale bere na sebe vážně starý úkol umění být prostředníkem mezi člověkem a světem, který nás (ji) obklopuje a činí viditelným to, co je v lidském pobytu neviditelné. Již ve své diplomové práci se zabývala propojení člověka s prostorem, a tento fenomén nakonec provází celou její dosavadní tvorbu. Život nemůže existovat v bezprostřednosti, protože tato bezprostřednost může být citována jako estetická náhražka; jinak ji lze také pojmenovat jako estetizaci všedního života.
Výtvarno Ireny Jůzové se pohybuje v dimenzích času, prostoru a člověka. Čas je zde uchopen konceptuálně a je propojen s konceptem recyklace určitých elementů či revitalizace něčeho, co již proběhlo. Autorka není věrna jedné technice; naopak, volí téměř vždy odlišné pracovní médium. I v tom je spjata s postmoderním konceptem, v němž tato tvorba krystalizuje. Znamená to, že estetická složka, kdysi pro umělecké dílo signifikatní, ustupuje do pozadí, aniž by ale úplně mizela; dominantní roli má adekvátní artikulace, zprávy, poselství. Určitým „zlomem“ v její tvorbě, který ji nasměroval k zájmu o složitosti neviditelných zákonů tohoto světa, byla výstava v roce 1991 v Ellwagenu v Německu (společná prezentace ateliéru A. Veselého a ateliéru O.H. Hajka). Začínají se formovat a formulovat „čisté“ instalace, do kterých se kromě vizuální stránky zapojuje světlo a zvuk, zesilující kontrast mezi chladnými technickými konstrukcemi a křehkým lidským, snadno zranitelným elementem (například instalace Zdánlivé hlasy, prezentovaná na Bienále mladého umění II v roce 1996; GHMP).
Za určitý shrnující koncept její dosavadní pak považuji výstavu (společně se Štěpánkou Šimlovou) uspořádanou Alšovou jihočeskou galerií ve Wortnerově domě AJG v Českých Budějovicích v roce 2005 pod názvem Metropolitan reality. Součástí instalace na této výstavě byla série odlitků vlastní postavy, převedené do plastických forem jednotlivých částí těla vzájemně pospojovaných. Její „hmotné“ tělo je v těchto instalacích transformováno do průhledné vrstvy umělé hmoty, poukazujíc tak na existenci společného základu organického a anorganického světa. Autorka tuto „akci“ nepojala jako pouhý dokument o svém těle, tato „dokumentární“ hodnota je důsledně popřena. Není to ani konstrukce různých modelů ženského subjektu, nýbrž konstrukce subjektu nového typu. Problém znovu nastolení „postavy“ zde zdůrazňuji proto, že jde o jeden z aspektů reakce, kde se objevují nejvíce sklony něco potlačovat. Existuje-li totiž nějaké vysvětlení pro mechanismy potlačování, je to právě hledání postavy, částí těla, dokonce i membra disjekta – hledání znaků biologické formy. Irena Jůzová nezaostřuje svou pozornost k vytvoření artefaktu, ale k fenoménu lidského těla samého. Je to jakési „svlékání se z kůže“, Tyto odlitky nejsou prostředkem její výpovědi. Tím je tematizace povahy fyzické existence lidského těla, prožívání tohoto těla v prostoru a prožívání prostoru lidským tělem. Tyto prvky se pří vší „hravosti“ stávají příležitostí k fenomenologickému zkoumání toho, co je pro nás lidské tělo, konkrétně lidské tělo. Tato osobitě pojednaná fenomenologie Ireny Jůzové vypovídá cosi důležitého a zneklidňujícího o tom, jak je ovlivňováno a formováno lidské prožívání prostoru. Zjevnost a tajemství jsou zde převráceny proti své obvyklé pozici, jsou výrazem bytostnějšího charakteru a smyslu toho, čím je výraz různých forem lidské tělesnosti.
Ačkoli to na první pohled není tak zřejmé, mají tyto artefakty úzkou souvislost s jejími kresbami (i když se nejedná o kresby v klasické podobě – je to kombinace koláží, fotografií, upravených pomocí grafických programů). Stejně jako tyto artefakty, tak i „odlitky“ nejsou něčím konkrétně nositelným. Jsou „pouze“ výzvou. Jejich prostorem (kreseb) již není každodenní svět, ale situace z něj vytržená do fotografie (nebo koláže). Je to opět další „mezi“ v nichž se Irena Jůzová tak ráda pohybuje. A konečným výsledkem je nehmotný meziprostor, v němž se děje oslovující konfrontace. Práce Ireny Jůzové můžeme považovat i za jistý druh dramatu, které autorka sama iniciuje, na konstrukci prostoru, času a pohybu, v jehož rámci se znovu vyvolané rozplyne v následném výtvarném řešení. Jsem přesvědčen že tato „hra“ není vytvořena jen okolnostmi, ale také potlačením a transformací vlastní energie a zároveň popřením instinktivního uspokojení. V substitutivním zopakování se tyto artefakty (ať již se jedné instalace interiérů, fotografie nebo odlitky vlastního těla) stávají požitkem v procesu, který je neoddělitelný od systému a kontextu vlastní interpretace.
Procházíme-li dokumentací dosavadní tvorby Ireny Jůzové mohou na nás její artefakty zapůsobit jako defilé perfekcionalistických realizací. Jistý estetismus a aura dokonalosti jsou průvodními jevy – Irena Jůzová pracuje intuitivně, ale vždy v řádu jasné organizace celku. Přesto je téměř ve všech jejích projektech přítomná kategorická „nedokončenost“; zde bych upozornil na Marcela Duchampa, který také ve svém díle aplikoval principy transparence, zrcadlení, optických ambivalencí i aktivizoval pozici samotného diváka. Jůzové intuice a odstup, kterou jsou základní výbavou jejího arzenálu, mají kořeny právě zde. Autorčina tvorba je výsledkem kritické práce, nikoli virtuálním produktem, vzniklým ze skloubení vyspělé technologie a romantické imaginace. Dosavadní výtvarné počiny Ireny Jůzové na současné české výtvarné scéně jsou nepřehlédnutelným, umělecky kvalitativně vysokým standardem. Její tvorba je spíše diskusní, dialogická, tolerantně netolerantní, zásadní, ale otevřená.
V Hluboké nad Vltavou, 1. února 2007
Vlastimil Tetiva