text pro odborný tisk k výstavě Irena Jůzová
Kolekce Série
10. 6. 2007 – 21. 11. 2007, Česko-slovenský pavilon, Giardini di
Biennale, Benátky, Itálie, únor 2007
Had se svléká z kůže, aby mohl růst. Odtud se odvíjí symbolický potenciál hadího svlékání z kůže jako aktu obnovy.
Před svlékáním se stará kůže odděluje od nové, pružnější a větší, nachystané pod starou kůží. Stará kůže odumírá, a gekon ji svléká v cárech s velikou obratností a ihned cáry vlastní kůže požírá. Pokud nastanou problémy se svlékáním staré kůže, vždy to znamená, že je něco v nepořádku.>
V lidských dějinách tento symbol nacházíme opakovaně. Je přítomný v rituálech znovuzrození, a skrze ně jej potkáváme v umění. Jako apoštola Bartoloměje, respektive jako jeho staženou kůži ve vlastní ruce představuje sebe Michelangelo v Sixtinské kapli, a od něj se v čase táhne řada umělců, kteří ikonografický motiv stažené kůže použili a použijí, spojujíce jeho obecně symbolický obsah s osobním rituálem.
Druhé zrození nelze provézt bez poznání a obratu duše k sobě samé – s každou genezí (zrodem) koresponduje exegeze (výklad). Instalaci Kolekce – Série lze vykládat právě jako rituální most, spojující osobní a kolektivní prožívání.
Kolekce – kompletní odlitek povrchu konkrétního lidského a i přes mrtvolnou morbiditu stále velmi krásného ženského těla uchovaný v dokonalé schránce relikviáře podtrhává osobní stránku příběhu. Série – velkovýrobou nelimitovaný počet takových odlitků naskládaných v krabicích ruší v tom samém okamžiku zážitek jedinečnosti a spolu s neodbytně se vynořující představou běžícího pásu tovární haly odkazuje na společný obsah příběhu. Ačkoli je tu hlavním vyjadřovacím prostředkem ženské tělo, nevyplývá z této skutečnosti výraznější genderové zaměření. Jádrem věci sice je vlastní tělo umělkyně, ze kterého byla sejmuta forma pro výrobu odlitku, paradoxně ale byl odlit a následovně je vystaven pouze povrch a ono jádro chybí. V obřadném sarkofágu se tak ocitá to, co bylo odloženo, povrch i hranice, které v tomto okamžiku již neplatí. Tělo, které bylo uvnitř, dostalo novou možnost.
Vysvobození ze zajetí světa hmoty se však v instalaci ocitá ve vypjatém protikladu právě s materiemi, které jsou s chladnou dokonalostí užity k naskicování přepychu luxusního obchodu, jehož okázalost spočívá v dokonalé jednoduchosti a strohosti forem a linií. V centrální válcové vitríně se místo lahvičky drahocenného parfému ocitá odlitek alabastrově mléčné průsvitné kůže umělkyně, postranní výlohy ve stěnách instalace obsahují ještě jednou odlité svlečené ruce a nohy.
Svlečená pokožka je mléčně průhledná, suchá a lehounce měkce šustí. Pigmenty, díky nimž je zvíře barevné, jsou uloženy v hlubších vrstvách kůže. a naleznete na ní kresbu všech šupinek, hrbolků a výrůstků, jemné blanky, které kryly oči,i a dokonce čtyři kompletní rukavičky.>
Mrtvolnost, prázdnota, nepřítomnost fyzického těla a duše v něm přebývající kontrují dojmu materielního bohatství a z opačného úhlu se zde zároveň vytváří dojem jakéhosi mauzolea. Morbidita spolu s chladnou dokonalostí navíc vyvolávají představu alchymistova homunkula z kunstkomory rudolfinského dvora. Podle C.G. Junga lze alchymii chápat jako projekční techniku nevědomých lidských procesů. Přirozenost lidské duše směřuje k celistvosti a alchymie nese všechny znaky individuace. Práce, která se odehrává v alchymistově tyglíku, je vizí, imaginací a vytváří obrazy mezi spánkem a bděním. Jejím důsledkem je proměna adepta integrací nevědomých archetypů, vystupujících (zde) jako zmiňované (zde) symboly, s vědomým já.
Svlékání z kůže může být narušeno nedostatkem některých látek v těle, stresem či zamořením parazity. Někdy zvíře odmítá pozřít starou pokožku, je – li příliš špinavá či kontaminována různými látkami, či prostě z nepozornosti, momentálního rozrušení, zájmu o jinou potravu apod. Takový cár pak jednoduše po ukončení svlékání vyjměte z terária a vyhoďte.>
Na vývoji uměleckých prací Ireny Jůzové je stále zřejmější, jak soustředěně jako alchymista pracuje na zhmotnění formulace svých vizí a otázek, které vycházejí z hloubky její vlastní duše. Jakmile se však tyto intimní, křehké a zranitelné obsahy dostanou ven mimo duši, jíž tu lze rozumět jako ochraňujícímu prostoru kdesi uvnitř, nabývají na první pohled i dotyk odtažitých forem. Druhý pohled pak tyto formy přitahují právě svým chladem, v případě odlitku kůže víc či míň pociťovanou morbiditou a perfekcionismem v podstatě lehce odmocněné zvrácenosti. Výpověď o samotné umělkyni, kterou všechny Ireniny „věci“ bezesporu nesou, tak jak vědomě i ona sama, překvapena – nepřekvapena, nacházíme mnohdy až z časového odstupu.
Z pomyslného prostoru vlastní duše vyšla dvojrozměrnými pracemi, našla se v trojrozměrných, svlékla se z kůže, „aby mohla růst“. Na řadě je, s odstupem, čtvrtý prostor Ireny Jůzové.
V textu je citováno ze stránek TOKEEWEB, Svlékání kůže gekonů Taurentola mauretanica>
Lucie Šiklová