text pro odborný tisk (vyšlo: Ateliér č. 9 / 95,
22. červenec 1995, str. 5) k výstavě Úžina Skylly
4. 3. – 1.4. 1995, Galerie AVU, Praha, únor 2005
Naše doba s sebou přináší neustále dotírající pochyby o nejustálenějších představách světa, který se snad ještě nedávno zdál nepřehledný. Odvaha uvažovat o nejrůznějších možnostech není dána větší všímavostí či fantazií dnešního člověka, nýbrž nutností orientovat se v množství informací, které přicházejí z různých stran, z jiných kultur světa, i v rozdílnosti výsledků vědeckých zkoumání.Poznání vědy už není univerzálně uchopitelné, nýbrž oddělené obor po oboru.Potřeba orientovat se v tom, co k člověku přichází, není ničím jiný, než potřebou schopnosti rozpoznat moment, který nás může zvnějšku ovlivnit. Vedle strachu z budoucnosti, který bývá průvodním znakem, existuje i slastný pocit nechat se unášet proudem do vzrušujícího se neznáma. Dnešní svět neustále narušuje jistotu, že lze vlastní budoucnost budovat na tom, co člověk zná.
Přizpůsobit se nejistotě tohoto druhu, respektive žít v trvalé nejistotě, je obtížné a na druhé straně neobyčejně vzrušující. Život této doby se skládá z epizod, které následují jedna za druhou a často se zdá, že je nic navzájem nespojuje. Vidina rozpoznání jakési nadřazené skutečnosti se vpíjí do teorií chaosu, ve kterých se opět hledá nějaký řád. Nejdůležitější potřebou je potřeba potřeby a největší obavou je život bez tužeb, vzrušení, bez vidiny nových zážitků. Co to však je ten ,,nový druh zážitku“ co je k němu potřeba mimo odvahy a otevřenosti jej přijímat a prožívat? V čem vůbec spočívá to tzv. nové ve světě, kde je dnes opět víc než jasné, že v nás i mimo nás existují dosud neprobádané síly, které nejsou nové, ale nové je poznání, že je neumíme rozpoznat, natož ovládat. Na druhé straně však reagujeme v předem vybudovaných vlastních schématech, abychom se tak ubránili oné frustrující nejistotě.
Mytologická úžina Skylly a Charybdy je nebezpečím na dobrodružné cestě, kde netvoří se šesti psími hlavami číhají každý na jedné straně úžiny. Skylla a Charybda jsou příslovečné pro situaci, v níž nelze uniknout jednomu nebo druhému zlu. Irena Jůzová bere v úvahu tato poznání. Malý obraz, který namalovala před deseti lety, který se mezitím stal prostorem, v němž spatřila vize svých pozdějších uměleckých projektů, je pointou její vystavené práce. Monumentální a syrové prostředí, které pro své obrazy vystavěla, má za úkol podtrhnout jejich skromnou, ale vážně míněnou výpověd, neboť: ,, V životě každého z nás může přijít den, kdy náhoda nebo polibek, několik kapek deště nebo sen, pohled do noci nebo lhostejný rozhovor vyrve celou naši bytost z prostředí , v němž jsme si uvykli žít, a vrhá nás do protikladů, jimiž jsme dříve pohrdali.
Marta Smolíková