text pro odborný tisk (vyšlo: Ateliér č. 12 / 95,
30. květen 1995 , str. 6) k výstavě Podivné hry
20. 4. – 21. 5. 1995, Galerie Václava Špály, Praha, březen 1995
Víme, co víme?
Výstava Ireny Jůzové ve Špálově galerii od 20.4. do 21.5.1995 byla autorčiným debutem. Jůzová absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Aleše Veselého v roce 1994.
Zvládnout členitý a místy nepříjemně rušivý prostor ve Špálově galerii není jednoduché – zvláště pro umělce typu Ireny Jůzové, pro něhož je prostor důležitou součástí. Irena Jůzová je umělkyně silných představ a důsledného rázného činu (i když nikdy neztrácí citlivost), a tak se jí nakonec nesnadný úkol podařil celkem vyřešit. Na počátku její práce stála základní idea existující dlouho spíše jen v představách a pocitech než na papíře: celou instalací chtěla autorka vyvolat co největší pocit těsného fyzického a smyslového kontaktu diváka s dílem, zapojit intenzivně do „hry„ jeho psychiku, ale také intelekt. Autorka nutí diváka uvažovat o smyslu a významu celé věci. Od začátku bylo jasné, že v její instalaci bude hrát velmi důležitou roli pohyb, ale také texty, vypovídající o autorčině postoji a životním názoru, který zrál několik let. Konkrétní obraz výstavy vznikal postupně a v mnoha případech náhodně.
Ve vstupní části návštěvník prochází vějířovitou branou mezi ostřím nožů za doprovodu praskavého zvuku elektřiny, který v místnosti dominuje a stupńuje pocit napětí.Po překonání průchodu branou si divák přečte dva vystavené texty – zarámované xeroxy článků – a je zcela bez servítků „posazen„ do reality světa, ve kterém žije. Na jedné straně visí článek Teror nového věku, po jehož přečtení si uvědomíme nemilosrdně a bez humanistických příkras, jaká je lidská bytost v podstatě bestie, přestože si přisuzuje roli nejrozumnější a nejhumánnější bytosti na zeměkouli.Na druhé straně je vystaven článek Víme, co víme?,který se vysmívá naivní domýšlivosti člověka, jenž si kdožvíproč myslí, že před ním neexistuje žádné tajemství a že všechno ve vesmíru může do poslední mrtě poznat a popsat. V další části výstavy je v malém koridoru přímo na stěně citován krátký úryvek markýze de Sade:„ V životě každého z nás může přijít den, kdy náhoda nebo polibek, několik kapek deště nebo sen, pohled do noci nebo lhostejný rozhovor vyrve celou naši bytost z prostředí, v němž jsme si uvykli žít…„ Text rozvíjí texty předchozí: lidský jedinec, ale i celá společnost, se musí smířit s tím, že je možné, že žil celý život(nebo třeba i celou dějinnou epochu) v iluzi.Další součást výstavy tvoří „technické„ objekty a přístroje. Nejemotivněji působil objekt v přízemí, v němž použila kostru lehátka z vyřazeného lékařského magnetického tunelu.Lehátko se pohybuje v uzavřeném plexisklovém boxu, na jehož dvou stranách jsou adjustovány zvětšené fotografie míst, vážících se k autorčiným osobním zážitkům z dětství, a který je polepen drobnými čtverečky z damašku. Pohyb lehátka jakoby tal do živého: do vzpomínek, které pro materialisticky vnímaný svět jsou sice už mrtvé a odepsané, ale v mysli a představách člověka jsou stále živé a přítomné, i když neuchopitelné a měnlivé.Myšlenku o nepostižitelnosti některých jevů a o jejich proměnách evokují také kresby v temném suterénu, kde na světelně citlivý podklad zvětšila své kresby ze skicáku.Suterén je klidné místo, v němž se obrazy spěšně načrtnutých liniových tvarů mihotají a po chvíli, kdy světlem nabité vrstvy obrazů vyprchají, zcela mizí. Jůzová svým konceptem reaguje na jeden z dominantních rozporů dnešní epochy. Za posledních několik staletí jsme zvyklí (alespoň my potomci moderní západoevropské osvícené civilizace, determinované vědeckomaterialistickým názorem) na takový model člověka ke světu, který předpokládá evoluční vývoj společnosti. Člověk je v tomto pojetí všeovládající bytost, která si je jistá tím, že všechny jevy ve vesmíru, včetně lidské mysli, mohou být pochopeny vědeckou analýzou a jednou provždy neměnně popsány a archivovány. Po určité době by podle této optimistické představy člověk už asi jen seděl za stolem vedle hromady encyklopedií(či disket) a neměl by co dělat, protože již všechno změřil a zapsal.Ale věc není zřejmě tak jednoduchá. Tak např. světoznámý biolog a zakladatel sociobiologie Edward O. Wilson sice ve svých spisech uvádí, že evoluční mýtus a vědecký přístup k objasnování světa je pro něj nade vše, avšak na druhé straně poznamenává, že všechna tvrzení se s konečnou platností prokázat nedají a nemohou být přijata za obecně platná.Důsledkem těchto a jim podobných úvah je pocit krize, nejistoty a bezradnosti z lidského údělu. Jádro problému v tomto případě spočívá v tom, jak uvádí např.současný francouzský filosof Paul Ricoer, že „moderní racionalita se stala racionalitou instrumentální a tím vyčerpala svůj osvobozující potenciál. Modernita je takto ztotožněna s osvícením a krize pak vyplývá z nedodržených slibů osvícenství.Také tu opět vyvstává otázka postmoderny, která je samotnou krizí modernity.
Pokud bychom se snažili dílo Irena Jůzové zařadit do nějakého proudu nebo jej opatřit nějakou nálepkou, těžko by se nám to podařilo. Její výstava je určena pro člověka, který je ochoten vejít do díla samého, prožít jej či promyslet a vyvodit (nebo nevyvodit) z něj pro sebe závěr. Chceme-li, můžeme je označit jako postmoderní v širší historické souvislosti vzhledem k tomu, že reaguje na otázku kladenou po smyslu jedné velké společenské epochy.
Ivona Raimanová