Artlist, dokumentace
Irena Jůzová zprvu na AVU studovala kresbu a grafiku. V roce 1990 přestoupila do ateliéru Aleše Veselého a její tvorba se pod vlivem nové svobodné situace na škole i ve společnosti začala ubírat jiným směrem. Ihned se odpoutala od tradičních prostředků a začala experimentovat. Tak vzniklo třeba dílo Rozhledna (1990): autorka použila lehký papír pro vyrábění leteckých modelů a do něj vtírala ofsetovou transparentní barvu. Ještě v témže roce vykročila směrem k objektu, např. v díle Letadlo, v němž zkombinovala letecký papír a dřevěnou desku.
Následovala řada objektů, v nichž Jůzová začala postupně užívat i různá další média a elektrotechnické komponenty – např. v dílech Kabina s kamerou (1992) či Místa I. (1992–93). Novým důležitým momentem se v těchto pracích stal interaktivní moment: divák do díla vstupuje, je snímán kamerou a obraz se promítá na monitorech. Rovněž práce s prostorem nabývá postupně u Jůzové na významu. Vznikají práce instalačního charakteru, viz např. na druhé samostatné pražské výstavě Podivné hry ve Špálově galerii v roce 1995. Ač se výstava skládala z jednotlivých děl, instalace byla promyšlenou prostorovou kompozicí. Tato tendence se později prohlubovala a vyvrcholila např. výstavou 16599 v Galerii Klatovy Klenová na zámku v Klenové v roce 2011.
Dosud největším úspěchem Ireny Jůzové byla patrně její instalace Kolekce Série v česko-slovenském pavilónu na Benátském bienále v roce 2007. Instalace představovala osobní zpověď o mučivém váhání člověka, který má se svým nitrem vyjít na trh. Zároveň byla odpovědí na hyper-spotřební svět, před nímž už jakoby nebylo úniku. Jůzová zde použila odlitky vlastního těla, jež se staly součástí rozsáhlé, promyšlené instalace: galerijní místnost se proměnila v luxusní butik, kde autorka v krabicích a zářivých vitrínách nabízela své zboží – lukoprenové části vlastního těla. Myšlenka vystavit vlastní odlitek není v moderním umění nová – podstatný je však kontext, který nám zde Jůzová předložila.
Otisky těla Jůzová použila i v dalších svých dílech. Jmenujme např. objekt Žlutý pokoj (2010), tvořený skleněnou průhlednou vitrínou, do jejíhož nitra, do rozvátého prachu, autorka zanesla otisky svých rukou. Do stejné linie zapadá i dílo Jste nám dražší než drahokamy, máme vás rádi nad zlato (2010), vzniklé na sympoziu v Mikulově, kde autorka požádala přítomné účastníky sympozia, aby otiskli nějakou část svého těla do brusného prachu. Otisky zafixovala do boxů a vystavila společně s nápisem Užij si svůj čas. Celá instalace získala tímto sloganem novou dimenzi a zároveň poukázala i na další myšlenkové směřování autorky: čas jako veličina, která je stále přítomná a které nikdo neunikne. Věta užij si svůj čas je takovým mementem mori, které varuje před pomíjivostí. Každý otisk se jednou rozpadne, stejně tak jako lidské tělo, každá skála se jednou rozdrolí, byť to trvá třeba stovky milionů let.
V roce 2009 se Jůzová seznámila s technologií výroby nanovláken. Nanovlákna jsou asi tisícinásobně tenčí než lidský vlas, tedy pouhým okem neviditelná. Technologii autorka studovala na liberecké Technické univerzitě a ze spolupráce s laboratořemi Fakulty netkaných textilií vzešel objekt Kolem nás v nás (2009), vyrobený právě z nanonovláken. Navazuje na autorčinu starší práci (objekt s buňkami Kolem nás, 1991) a evokuje představy o neviditelných a neprobádaných světech. „Nanovlákna jsou jedním z těchto mnoha světů a my se jej právě začínáme dotýkat…,“ dodává autorka.
Na první pohled působí dílo Ireny Jůzové jako velmi křehké, nenápadné a nespektakulární. Barvy, jsou-li přítomny, jsou bledé a tvary nijak nešokují. Význam bývá často zastřený až matoucí, jako by autorka svůj svět tajila. Nechává diváka hledat významy, jež nikdy nejsou jednoznačné, nýbrž ambivalentní a proměnlivé tak jako život sám. Její objekty a instalace v sobě skrývají jisté tajemství. To je živeno autorčinými úvahami o relativnosti chápání finality času, neschopnosti či nemožnosti interpretace toho, co se kolem nás děje, o fascinaci nevysvětlitelnými, iracionálními jevy, zároveň však, ale také, odmítáním osudové danosti či marnosti snažení. Tento filozofický podtext díla Ireny Jůzové otevírá brány do dalších dimenzí, které nelze postihnout ani rozumem ani smysly, které můžeme jen tušit.
Ivona Raimanová