Galerie Caesar, Olomouc 2004
Fotografie z časopisů o bydlení představují zvláštní druh fikce. Perfektně harmonické, do nejmenšího detailu sladěné interiéry jsou stejně abstraktní a nedosažitelné jako představa, že se náš život jednoho dne změní v zářivou idylu reklamních plakátů cestovních kanceláří.
A přesto všichni toužíme po dokonalém domově, žijeme v iluzi, že několik designérských triků a správně zvolený nábytek dokáže náš neuspořádaný život změnit v magazínovou dokonalost. Jenže tyto perfektní domovy z časopisů jsou sice krásné, ale i zvláštním způsobem studené a odstrašující. Vypadají jako místa, kde se odehrála nějaká nehoda nebo dokonce zločin. Z elegantních schodů lze spadnout, dým z krbu nás může otrávit, ostré hrany nábytku a leštěné betonové podlahy jsou vhodné k rozbití lebky, nerezové lednice ze všeho nejvíc připomínají márnice.
Sympatický voříšek uprostřed hypermoderního interiéru vypadá stejně nemístně, jako by se ocitl na palubě kosmické lodi. Díky němu si uvědomujeme, že obrázky krásných domovů jsou také jen jakési neskutečné snímky ze vzdálených vesmírů, obrázky z říše fantazie. Pes, nejlepší přítel člověka, tvoří té liduprázdné designové dokonalosti živý protiklad, je současně prvkem, který do ní přes veškerou svou snahu a dobré vychování nepatří.
Díky Photoshopu můžeme vsadit pejska i sebe sama do jakékoliv fotografie, dokonale se vretušovat do prostředí, po kterém ve skrytu duše toužíme. Pes sice vrhá realistický stín a předstírá, že něco čichá, domov ale takto nikdy nevytvoříme. Je to jedna z mála věcí, která nemůže mít virtuální podobu.
Touha po hezkém domově zůstane pro většinu z nás nenaplněnou touhou. Na první pohled pohodlná sedací souprava se může kdykoliv vznést až někam ke stropu a my ke svému údivu zjišťujeme, že její potah není měkký samet, ale drsný povrch smirkového prachu. Moderní architektura někdy působí, jako kdyby byla jen neutrálním pozadím našich životů, které na nás nemá žádný psychologický účinek. Přitom nás nic tolik neovlivňuje jako naše každodenní prostředí. Svou každodenní činností ho postupně vytváříme a ono nás na oplátku každý den nenápadně formuje. Paradoxně si to můžeme nejlépe uvědomit právě v čisté prázdnotě minimalistických interiérů, těch strojů na bydlení, přístrojů k přežití, inkubátorů pro dospělé, na jejichž perfektní podobu a fungování máme jen nepatrný vliv.
Tomáš Pospiszyl