text pro denní tisk (vyšlo: Lidové noviny, Praha, 5. duben 2007)
Instalace Ireny Jůzové (1965) nás bude reprezentovat na letošním Bienále v Benátkách
Projekt pro benátské bienále Irena Jůzová dlouho promýšlela. Vlastně se jím zabývala už dávno, jen se nyní objevila vhodná příležitost.Promítá se do něj myšlenka, že umělec dává všanc svoje představy, jako by se svlékal na veřejnosti. Jde s kůží na trh. Prostor v našem pavilonu umělkyně pojímá, jako by to byl luxusní obchod. Ve vitrinách nabízí „zboží„ , odlitky vlastního těla. Jůzová zvítězila ve výběrovém řízení, v němž komise vybírala z dvaceti předložených návrhů.Její projekt je dotažený a hlavně aktuální.
Studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, pak přešla na Akademii výtvarných umění v Praze, kde absolvovala roku 1994 v ateliéru Aleše Veselého. Nejdříve vytvářela grafické cykly, ve kterých už uplatňovala svůj smysl pro stavbu prostoru, pro volné řazení vrstev a jejich prorůstání, pro vyjádření energie protínající se křivkami. Má cit pro vystižení syrové skutečnosti bez jakýchkoliv příkras – zajímalo ji například prostředí továrních hal, v nichž je vše podřízeno účelu a ve kterých se s estetikou příliš nepočítá.
Ve tvorbě Ireny Jůzové jde o autentické otisky světa, ve kterém žijeme. Přitom její projev působí velmi křehce, zvlášť ve velkoplošných kompozicích z průsvitných papírů. Nejdříve na ně tiskla, potom už jen využívala jejich strukturu. Tak se zvolna a přirozeně blížila k instalacím, v nichž opět využívala předměty, které ji něčím zaujaly. Někdy je balila do průsvitných papírů, takže se zjemnily jejich tvary a instalace získaly s nabytým tajemstvím nový rozměr.
V některých projektech začala také se světlem. Působivá je například instalace nazvaná Kolem nás (1991), v níž otiskla zvětšené tvary buněk, aby tak vyjádřila proměnlivost a neustálý vývoj přírody. Od začátku devadesátých let se intenzivně zabývala možnostmi prostoru. Ovládla různé výrazové prostředky, umí například pracovat s kovy. Některé projekty byly interaktivní, očekávaly účast a reakci diváka, který měl zaujmout určitý postoj.
Získala půlroční stáž u německého sochaře Otto Herberta Hajka v Karlsruhe,kde vytvořila objekt z granitových desek, na nichž se usadil prach z broušení. V něm každý mohl zanechat otisk. Zároveň však pokračovala v experimentech se světlem. Reliéfní fólii ozářila světlem, jehož barevnost se zvolna proměnovala. Zajímaly ji odlesky, které záleží na druhu, intenzitě a úhlu paprsků.
Pro výstavu v Ženských domovech vytvořila Stůl pro dvacet hráčů (1992), na kterém byly drobné destičky a každý si na ně otáčením kroužku mohl kreslit jako na tabulce z dětské hry. Svůj záznam však nemohl sám vymazat.
Objekt měl úspěch, byl vystaven ještě v Budapešti a v Grenoblu na Germinations 7, kde získal cenu. Autorka vytvořila pro Štencův dům v Praze interaktivní instalaci s rámy se zavěšenými gumovými pruhy. Kamery zaznamenávaly každého kdo jím prošel. Na jednom monitoru byl reálný obraz, na druhém silueta. Zajímavá byla realizace výstižně nazvaná Zdánlivá nehybnost, která se uskutečnila v roce 1996 v bývalé továrně Cosmos v Bratislavě. Prolínalo se v ní působení ostrých světelných kontrastů se zvukovou nahrávkou.
Irena Jůzová vychází z osobních zážitků, zajímají ji energie, které ovládají náš život. V jedné z instalací uplatnila vyřazený magnetický tunel, původně používaný v nemocnici. Našla ho na šrotišti a pak ho zprovoznila. Vznikly v něm průhledy na fotografie z jejího dětství, takže spojila svůj osobní příběh s přístrojem, uchovávajícím v paměti nekonečně mnoho lidských osudů.
Samostatně se Irena Jůzová představila zajímavou instalací ve Špálově galerii, v níž vyvolala ostré napětí skrumážemi kovových „mečů“. Byla vybrána také pro bienále mladých v domě U Kamenného zvonu (1996), kdy pracovala se světlem a zvukem. Měla menší retrospektivu v Galerii moderního umění Hradci Králové.
V instalaci pro český pavilon na Bienále v Benátkách, nazvané Kolekce – Série, se Jůzová snaží upozornit na to, jak chce trh současnosti všechno zvládnout. Jak si chce přivlastnit něco, co mu vlastně nikdy podlehnout nemůže, protože v této oblasti právě naštěstí vůbec neplatí tržní zákonitosti. Je velmi důležité natuto skutečnost neustále upozorňovat a zpochybňovat vstup ekonomiky do umění.
Tedy do progresivního umění, které přináší něco nového, které nás provokuje tím, že přináší cosi, co neznáme a co musíme teprve pochopit.
Jiří Machalický